Příběhy

………………………………………….

TEX

Někdy je život opravdu “mrcha”, někdy jo. Volal dle hlasu starší pán, jeho hlas byl pevný, klidný, rozhodnutý. Víte, mám problém, ale dlouho jsem ho neviděl. Pobídla jsem ho k vyprávění a s napětím očekávala příběh. Nikdy psa nechtěl, ale jeho žena nedala jinak a tak si pořídili malého bišonka. Byl roztomilý, hodný, občas protestoval při česání, ale jinak byl zlatý. Manželka s ním chodila i na výstavy. Texík byl moc hodný, nikdy nebyl žádný problém. Manželka se mu hodně věnovala, majitel byl na výstavách jen doprovod. Texíkovi je 5let a “kluci” spolu zůstali sami… manželka odešla za duhu, neočekávaně, náhle… a oba zaskočilo, jak moc se vlastně neznají… Víte, já vlastně nevím jak se o něj starat … chodí ke mně sestra, ale ta to také neví … můžete mi pomoci? A co miluji na své práci je rozmatitost, nejen kousavost, či nevole psa s člověkem spolupracovat, ale i “příběhy”, které napíše sám život… Sešli jsme se. Čekal mě malý domek ve staré zástavbě s krásnými růžemi různých barev na předzahrádce. Po zazvonění mi otevřel pán a za ním malý Tex… štěkal za nohama svého pána, nejistě, bázlivě a neustále na svého pána koukal… majitel mne pozval dále do zahrádky, kde na mne čekala bábovka a vonící káva. A sestra majitele, hlučná, milá dáma razantnějšího temperamentu. Pejsek se neustále snažil být co nejblíže k pánovi, visel na něm a vypadal velmi ztracený. Sestra majitele mi hlučně vysvětlovala co se vlastně stalo … manželka majitele byla nemocná, dlouhodobě, ale rozhodně ne smrtelně, jenže pak se jí udělalo špatně … selhalo jí srdíčko. Manžel si utírá uslzené oči a spouští ruku na malé chlupaté stvoření, které je stejně usoužené jako jeho pán. Paní Terezu, bodrou sestru majitele prosím o sklenici vody a využívám chvíle a navazuji hovor s majitelem. Ptám se co mají s Texíčkem za problém… nechce se nechat česat, ošetřovat. Z kdysi krásného pejska je teď zdredovaná koule, která se třese kdykoli se chystá “jeho stůl” na úpravu.

Prosím majitele, aby mi to ukázal… vyndavá stůl, bere Texíčka do náruče…velmi jemně, pomalu, opatrně ho pokládá na stůl … pejsek okamžitě opírá tlapky o hrudník majitele a ten bere do ruky kartáč, jemnými pohyby se snaží pejska učesat, ten se snaží kartáči vyhnout, kňučí, podává majiteli packu a … najednou se objeví Tereza, sestra majitele, bere kartáč do ruky, loví pejska a snaží se ho násilím učesat. Pejsek kňučí, sápe se po majiteli, Tereza ho pevně drží a vysvětluje, jak je bratr nemožný. Zarážím tuto estrádu, beru malého pejska do ruky a oběma vysvětluji, co pejsek potřebuje. A tu mě něco napadá … ptám se majitele, kde na mne vlastně sehnal kontakt, ukazuje mi pečlivě vedený šanon, kde původné majitelka měla kontakty, posudky psa z výstav, veterinární doklady… listuji a hledám….ha, tady je, vizitka na salon, kde pejska znají a celou dobu upravovali. Prosím majitele, aby zkusil zavolat, zda nemají místo, vysvětluje celou situaci a setkává se s porozuměním a empatií. Do týdne dostává termín, protože Texíček k nim chodil od štěňátka. A aby péče o srst nebyla jen o salonu, ukazuji majiteli jak pracovat se stolem, jak použít bezpečnostní úvazy a jak pracovat s kartáčem. Cíleně informace měřím na majitele, jeho sestra kupodivu pochopila a nechává majitele pracovat samotného. Ukazuji jak použít kartáč, jak vyčesat srst hřebenem. Pejsek stojí v úvazech jako přibitý a přestože je hodně zacuchaný, drží … majitel pejska odměňuje maličkými kousky masa, Tex stojí jako profík. Majitel získává grif a začíná být uvolněný, chválím je a majiteli zdůrazňuji, že teď je právoplatným majitelem on a pejsek ho tak bere, je jeho světem, jeho ochranou a vůdcem … po 15 min. přerušuji česání a jdeme zpátky k šanonu. Tam je kontakt i na veterináře se kterým se majitel vzápětí spojuje a chce termín na běžnou kontrolu. Majitel začíná být sebevědomý, pejska hladí jistěji a ten se začíná radovat… odjíždím a na předzahrádce stojí narovnaný muž a JEHO pes. Po pár dnech dostávám emailem fotku nádherného Texe, má sice kratší ofinku vlivem střihu zoufalé Terezy, která mu vystříhla “okno” v srsti hlavy, ale jinak je pejsek krásný. A tak, když v závěru emailu se pán přiznal, že možná začne také chodit na výstavy…jen tak, ne pro tituly, ale pro tu partu lidí, kteří Texe a jeho paničku znali. Mám radost, protože někdy stačí jen být citlivý k informacím, které majitel poskytuje a pomoci mu se zorientovat v tom psím a člověčím světě. A až někdy Texe a jeho pána potkáte, pozdravujte ho

………………………………………………..

Zvedám telefon, neznámé číslo…zoufalý pláč, vzlykot a zase se ozve zoufalý pláč…chvíli počkám a pak promluvím klidným hlasem…copak se stalo? Nemám vůbec ponětí s kým mluvím… jen vím, že je tam žena, která potřebuje pomoc. Pláč se trochu utišuje… hrozně ho kousl…a zase pláč … spousta krve tekla… dávám paní čas se nadechnout …

Vzlyky ustávají a já se dozvídám, že mají v rodině psa, který strašně pokousal majitele… Informace jsou jistě zkreslené vyhrocenou situací… Nakonec se mi podaří majitelku utišit, zjišťuji, zda je pes I majitel v pořádku a po další čtvrt hodince se dozvídám, co vše se stalo…nakonec se s majitelkou dohodnu na společném setkání – výjezd v sobotu večer mě nemine 🙂 … jedu tmou a přemýšlím nad situací, která je zkreslena vyděšením majitelky…dojedu na adresu, okolo mne jsou novostavby a plně rozsvícený dům paní Saši už mě očekává…zvoním…ozve se štěkot malého psa… Saša otevírá a pes velikosti větší čivavy mi běží sdělit, že tenhle dům je pod jeho ochranou… majitelka I majitel se zavázanou rukou ho okřikují, snaží se odehnat od vrátek. Nejde to a tak proklouznu otevřenými vrátky a zastavuji se hned za nimi. Pes svou hrozbu prokáže “rafnutím” do mých vysokých bot /když jsem je kupovala, připadaly mi humpolácké…bože jak jsem teď ráda :)/. Majitel bere smeták a teprve touto výhružkou pes zanechává mého “zastavení” a nechá se odehnat, ale jeho výhružky nabývají na sprostotě. Usedám ke stolu u kouřící kávy a majitelka společně s majitelem mi vypráví příběh – Nemohou mít děti, proto se rozhodli adoptovat nějakého malého pejska z útulku, aby vyplnil dny jejich samoty, frustrace a očekávání. Rozhodovali se pečlivě s ohledem na možnosti své, I požadavky na nového člena rodiny. A tak se dali do hledání… ALF byl na stránkách jednoho útulku s popisem, milý, hodný, nekonfliktní pejsek, vhodný I do rodiny s dětmi… a tak pro něj přes půlku republiky vyrazili… pes se na první pohled zdál trochu tělnatější než na obrázku, ale co už, byl jejich. Krásný, hodný, milý ALF. První dny probíhaly poklidně, než došlo k první výměně názorů mezi majitelem a psem o kousek chleba spadlý na zem. Pes přilítl odkudsi a než majitel stačil zareagovat “jemně” ho rafl, protože prý je to jeho…dočetli se to na interrnetu…co spadne, je psa… takových incidentů bylo za půl roku co Alfa mají několik, nárokoval si jídlo a zvětšoval okruh “samoobsluhy” na botník, kde nahoře na polici byly “jeho” pamlsky (a které si s vervou hlídal I vnoci, když se šlo chodbou na wc), na tašky s nákupem (majitelé se pak naučili nosit z auta jednotlivé potraviny, aby ho nenervovali), pokud jim něco k jídlu upadlo, už se ani nesnažili se sehnout….A teď k incidentu ke kterému jsem byla volána – Sobotní oběd u rodičů majitelky s novým psím kamarádem, kterého mladí manželé adoptovali a který poněkolikáté přijel na návštěvu k “babi” a “dědovi”… pejsek se choval roztomile, nosil míček, skákal za dědou do křesla, kde ho vyzýval k drbání úderem packy na ruku… je tak chytrý, malý Alf … a nese se na stůl, děda chce vstát a Alf zavrčí, ale seskočí a jeho vrčení nikdo neřeší… kachna se zelím a s knedlíky… voní to a tak jedí, povídají a jsou rádi, že jsou spolu. I Alf je rád, strká čumákem do majitele a ten neodolá těm korálkům a tu a tam strčí něco do maličkého chřtánu té obludy. Majitel se zasměje a ruka s kouskem masa nejde tak rychle jak si pejsek představoval, majitel to zaznamená a trochu psa poškádlí oddálením masa…v ten okamžik Alf zareaguje výskokem do tváře rozjařeného majitele, ten instinktivně před obličej dává ruku do které se ten maličký “monstrum” zakusuje s plnou vervou krokodýla. Do všeobecného chaosu, křiku a vyděšení Alf skáče přes židli na stůl, který nikdo nehlídá a chce sežrat velkou kost, dědeček si všimne a snaží se zasáhnout, je odměněn kousancem do lokte… v hrůze, děsu, šoku a zmatení mi majitelka volá, protože si uložila mé číslo u kamarádky pejskařky… pláč opět provází Sašu I Martina, který se snaží udržet své emoce na uzdě, ale I on je šokován razancí útoku.

Káva je vypitá a náš rozhovor se stáčí k tomu, proč to pes udělal, co ho motivovalo a jak se vlastně díky instinktům naučili psi ve smečkách fungovat. Proč došlo k útoku a jak důsledností, nastavením mantinelů, můžou svého pejska ve vyhrocených situacích uklidnit. Ukazujeme si jednoduché možnosti jak se psem nebojovat a přesto dosáhnout bezpečně vykonání povelu, který majitelé vydají. Pes funguje, snaží se a chápe. Odměny si bere klidně bez zbytečného chňapání. Po 4.5hodinách odjíždím, mají instrukce, vědí jak se chovat v určitých situacích, které by mohly vést k útokům.

Po měsíci a půl jedu na kontrolu, předem ohlášena… zvoním, vybíhá Alf, štěká, ale už bez razance a výhružek, Saša s Martinem vycházejí, Martin si psa povelem přiřazuje k noze /díky trenérkám na cvičáku a jejich práci!!!), Martin ho dává na vodítko….pes způsobně sedí, celý se tetelí….nemůžu uvěřit té proměně… moc oba chválím…jsem nadšená… Martin si vzal 3týdny dovolené a plně se věnoval přenastavení pravidel ve své rodině, Alf okamžitě pochopil změnu a rychleji a rychleji přijímal změny. Pokud manželé jedí, Alf je vždy v pokojíčku (krásně vybavená klec, kam chodí odpočívat I přes den ne jen v době jídla). Krmivo dostává 3x denně, chodí cvičit, což ho strašně baví a s těhotnou 🙂 majitelkou chodí na dlouhé procházky. Pes leží na pelíšku vedle sedačky a tváří se přesně tak, jak by se měl cítit každý pes…správně zařazen do hierarchie své smečky, tedy jako někdo, kdo se nechá vést životem a světem od autority, která celý svět pro psa ovládá 🙂

……………………………………………

Můj svět je plný psů, pejsků, pejsánků, čoklů a voříšků, zkrátka plný psů všech plemen, velikostí I konstitucí. Buď ke mně přijdou jako malí na výchovu a výcvik a nebo mi jejich majitelé zmatení a zranění chováním svého miláčka po incidentu s ním volají.

Často mi volají majitelé adoptovaných pejsků, že nevydrží doma sám. Že pláče a sousedi si stěžují…

Inu, přesně takový byl telefonát paní Růženky a jejich nového adoptovaného pejska Cupíka (protože prý cupitá 🙂 ). Přijela jsem na místo určení, čekala mne malá, upravená bytovka o šesti bytech. Dvěře se otevírají a Cupík mne jde přivítat, je to malý hladkosrstý kříženec, který se projevoval přátelsky, nebyl nijak přespříliš závislý na majitelce a v době našeho povídání spal jako poleno. Dozvídám se, že Cupík v době nepřítomnosti majitelů “pláče” a ruší tím sousedy. Několik anonymních vzkazů ve schránce to dokazuje. 

Navrhuji postup, kterým Cupíkovi ulevíme od strachu, že zůstal sám. Ale něco mi nehraje… pořád koukám na toho pejska, je klidný, bez známek stresu. Navrhuji ještě instalovat kameru a podívat se kolik minut denně pejsek ve své samotě pláče.

Za týden přijíždím a díváme se společně na záznam…krátce po odchodu majitelů se ozývá štěkot, ale Cupík leží na pelíšku a podřimuje, žádné známky vytí, stresu… podívám se vedle sebe a Marušce I Karlovi, jejímu muži se kutálí po tvářích slzy… vysvětlují: Cupíka si adoptovali po úmrtí jejich stařičké foxteriérky a ten hlas vytí je její … nadechuji se a vstřebávám informaci, když se z vedlejšího pokoje ozve…Nazdárrrrek Karrrle, dásš si kafíčko, nedám ty lumpe …. máte papouška??? Ano mají žaka, papouška, který se dokáže naučit napodobovat hlasy, slova, zvuky… Inu, pointa, pejsek spokojeně žije v domácnosti a papouška přemístili z haly do obýváku, kde jeho štěkot není tolik slyšet I takové mohou být moje výjezdy

………….

ALBA

Výcvik psů hrou… a nejen to, ale i práce se psy, kteří neměli hezký start do života a nebo měli, ale páníčkové se jim ve výběru nepovedli … Povím Vám jeden příběh, nijak dramatický, nijak smutný…i když… Narodili se, narodili, dva fenka a pes, maminka vzorně o svá štěňátka pečuje, majitelka se snaží fenku pohladit, ale ta vrčí…je unavená a protože láska mateřská je láska, která dokáže zlomit skálu, přepůlit kamion, zastavit tok řek… ale ALBA dokázala přepůlit hovězí kost jak nic … majitelka zavírá dveře a nechává maminku odpočívat a starat se o ty štuclíčky. Ráno majitelka přichází, s baštou pro maminu a teplými suchými peřinkami pro psí mimina… otevírá dveře pokoje vyhrazeného pro porod a odchov psích batolat… balancuje s miskou na dlani, když se z pelíšku vyřítí zuřivá vlna mateřské lásky s vyceněnými zuby a zuřivým štěkotem… majitelka přibouchne dveře, ztrácí balanc, šarm i rovnováhu. Padá a miska s dopadením na její tělo dokoná své dílo zkázy. Otřesená majitelka pláče a telefonem se u kamarádky ujišťuje, že otec štěňátek bude přesně to, co fenka pro svůj klid potřebuje. Přichází kamarádka majitelky a ta jí plačíc vysvětluje co se stalo…u kávy se dohodnou na řešení, otec má právo přeci štěňata vidět a ona /fena/ bude klidnější… fena reagovala na sebemenší zvuk okolo dveří vrčením a její drápky na podlaze prozrazovaly, že je připravena své děti bránit proti všem a všemu. Kamarádka, majitelka psa Apolíčka se hrne ke dveřím s matkou, otevírá dveře, Apollo jak mu velí instinkt a vyhrožování Alby zahajuje ústup a do popředí strká svou majitelku, ta když viděla plnou držku zubů a odhodlání prvorodičky zakousnout porodníka, majitelku, Apolla i jeho majitelku zabouchla na poslední chvíli dveře o které se rozzuřená Albina rozmázla. Pláč majitelky, pláč o to zoufalejší, že ani Apollo a jeho panička nevyřešili problém, jak se dostat k miminkům a mamince bez újmy na zdraví. Páč bylo jasné, že ta bláznivá dračice ke svým dětem nikoho nepustí. Stůl zkrápí pláč majitelky Alby a tichý vzdor majitelky otřeseného Apolla plní místnost. Majitelka fenky mi z beznadějí volá, otřesená, zrazená, smutná. S Albou se znám, chodily ke mě s majitelkou na výcvik než se odstěhovaly do jiného kraje a už tehdy při výcviku projevovala fenka svou “hlavu”. Ani 120km cesta nebyla překážkou pro pomoc v nouzi. Atmosféra v domě kde majitelka bydlela byla na bodu mrazu o to více, že k Albině se pokusil přiblížit před mým příjezdem manžel majitelky vyzbrojen dobrotami a parmskou šunkou, což neustále zdůrazňoval, ale ten svou snahu vzdal ještě před otevřením dveří, když slyšel jak Alby řádí. Dali jsme si všichni kávu, vyptávala jsem se, začali vyprávět, fenka docházela na cvičák s majitelkou, ta se seznámila s holčinou, která právě psa neměla a s Albi si rozuměly. Cvičák, výlety a akce s Veronikou se staly pro Albinku náplní dní. Občas spolu jely na čundr, majitelka to kvitovala, protože byla pracovně příliš vytížena a fence se nemohla věnovat tak, jako Veronika. Když Albi zabřezla – šampionka několika výstav, pomalu aktivity s Veronikou i její navštěvy řídly /taky díky návratu z distanční výuky do školy/. Když se mi podařilo uklidnit situaci v rodině, kde Albi žila a navrhnout řešení, majitelé se uklidnili. Povídali jsme o tom, co s vlastně stalo, jak fenky, které se bojí reagují a proč (otázky proč se bojí si jistě doplníte sami), nakonec jsem zavolala Veronice, poprosila jí o návštěvu.

Veronika dorazila, mladá, plná elánu, příjemná, klidná v projevu, pro Albinku ideální příklad AUTORITY, která se umí postarat o “vše” co taková fenka potřebuje. Majitelka opět propukla v pláč, zčásti proto, že její postavení a uvědomnění si, jak důležitá je vztahu důvera ji posunula na Albině žebříčku červené zóny. Majitelka, která viděla jak fenka reaguje na každou návštěvu se bála, bála se o Albu, Veroniku, manžela, litovala psa, sebe… zkrátka emocionálně velmi vyhrocená situace. Veronika přišla ke dveřím, fenka se pomalu přišourala ke dveřím, slyšela známý hlas, ale ještě nevěřila…nasála přes dveře bez prahu pach své průvodkyně … ozvalo se pištění, skákání na dveře a radost byla oboustranná. Veronika vybavena vodítkem, který měa připnout na obojek, bez problému tuto akci provedla, fenku přidržela a mi pootevřeli dveře. Naskytl se nám úžasný pohled, fenka sedící mezi miminky, Veronika klečící u pelíšku a držíc vodítko, které ani nebylo potřeba. Fena bez problémů nechala pelíšek převléci a Veronice natolik důvěřovala, že nechala mimča pochovat I majitelům… Vše dopadlo dobře, protože Veronika po dobu “mateřské” Albinky mohla bydlet pod jednou střechou s majiteli a vše dopadlo dobře… ALE proč o tom píši, ne vše se dá nahradit, vztah a jeho sílu poznáte právě ve vypjatých chvílích, kdy se pes dostává do “krize” (bojí se, nebo si není jistý) musí mít vedle sebe AUTORITU, která celou situaci ovládá … Navrhla jsem také úpravu, které se obě “holky”, majitelka I Veronika chytly. Veronika bude trénovat majitelku jako trenér a tím Albě opět obnovíme a upravíme vztah k majitelce. PS: Alba pod vedením majitelky a trenérským vedením Veroniky složila první zkoušky 🙂 😀