Příběhy

Můj svět je plný psů, pejsků, pejsánků, čoklů a voříšků, zkrátka plný psů všech plemen, velikostí I konstitucí. Buď ke mně přijdou jako malí na výchovu a výcvik a nebo mi jejich majitelé zmatení a zranění chováním svého miláčka po incidentu s ním volají.

Často mi volají majitelé adoptovaných pejsků, že nevydrží doma sám. Že pláče a sousedi si stěžují…

Inu, přesně takový byl telefonát paní Růženky a jejich nového adoptovaného pejska Cupíka (protože prý cupitá). Přijela jsem na místo určení, čekala mne malá, upravená bytovka o šesti bytech. Dvěře se otevírají a Cupík mne jde přivítat, je to malý hladkosrstý kříženec, který se projevoval přátelsky, nebyl nijak přespříliš závislý na majitelce a v době našeho povídání spal jako poleno. Dozvídám se, že Cupík v době nepřítomnosti majitelů “pláče” a ruší tím sousedy. Několik anonymních vzkazů ve schránce to dokazuje.

Navrhuji postup, kterým Cupíkovi ulevíme od strachu, že zůstal sám. Ale něco mi nehraje… pořád koukám na toho pejska, je klidný, bez známek stresu. Navrhuji ještě instalovat kameru a podívat se kolik minut denně pejsek ve své samotě pláče.

Za týden přijíždím a díváme se společně na záznam…krátce po odchodu majitelů se ozývá štěkot, ale Cupík leží na pelíšku a podřimuje, žádné známky vytí, stresu… podívám se vedle sebe a Marušce I Karlovi, jejímu muži se kutálí po tvářích slzy… vysvětlují: Cupíka si adoptovali po úmrtí jejich stařičké foxteriérky a ten hlas vytí je její … nadechuji se a vstřebávám informaci, když se z vedlejšího pokoje ozve…Nazdárrrrek Karrrle, dásš si kafíčko, nedám ty lumpe …. máte papouška??? Ano mají žaka, papouška, který se dokáže naučit napodobovat hlasy, slova, zvuky… Inu, pointa, pejsek spokojeně žije v domácnosti a papouška přemístili z haly do obýváku, kde jeho štěkot není tolik slyšet 🙂 😃 I takové mohou být moje výjezdy 😃

………….

ALBA

Výcvik psů hrou… a nejen to, ale i práce se psy, kteří neměli hezký start do života a nebo měli, ale páníčkové se jim ve výběru nepovedli … Povím Vám jeden příběh, nijak dramatický, nijak smutný…i když… Narodili se, narodili, dva fenka a pes, maminka vzorně o svá štěňátka pečuje, majitelka se snaží fenku pohladit, ale ta vrčí…je unavená a protože láska mateřská je láska, která dokáže zlomit skálu, přepůlit kamion, zastavit tok řek… ale ALBA dokázala přepůlit hovězí kost jak nic … majitelka zavírá dveře a nechává maminku odpočívat a starat se o ty štuclíčky. Ráno majitelka přichází, s baštou pro maminu a teplými suchými peřinkami pro psí mimina… otevírá dveře pokoje vyhrazeného pro porod a odchov psích batolat… balancuje s miskou na dlani, když se z pelíšku vyřítí zuřivá vlna mateřské lásky s vyceněnými zuby a zuřivým štěkotem… majitelka přibouchne dveře, ztrácí balanc, šarm i rovnováhu. Padá a miska s dopadením na její tělo dokoná své dílo zkázy. Otřesená majitelka pláče a telefonem se u kamarádky ujišťuje, že otec štěňátek bude přesně to, co fenka pro svůj klid potřebuje. Přichází kamarádka majitelky a ta jí plačíc vysvětluje co se stalo…u kávy se dohodnou na řešení, otec má právo přeci štěňata vidět a ona /fena/ bude klidnější… fena reagovala na sebemenší zvuk okolo dveří vrčením a její drápky na podlaze prozrazovaly, že je připravena své děti bránit proti všem a všemu. Kamarádka, majitelka psa Apolíčka se hrne ke dveřím s matkou, otevírá dveře, Apollo jak mu velí instinkt a vyhrožování Alby zahajuje ústup a do popředí strká svou majitelku, ta když viděla plnou držku zubů a odhodlání prvorodičky zakousnout porodníka, majitelku, Apolla i jeho majitelku zabouchla na poslední chvíli dveře o které se rozzuřená Albina rozmázla. Pláč majitelky, pláč o to zoufalejší, že ani Apollo a jeho panička nevyřešili problém, jak se dostat k miminkům a mamince bez újmy na zdraví. Páč bylo jasné, že ta bláznivá dračice ke svým dětem nikoho nepustí. Stůl zkrápí pláč majitelky Alby a tichý vzdor majitelky otřeseného Apolla plní místnost. Majitelka fenky mi z beznadějí volá, otřesená, zrazená, smutná. S Albou se znám, chodily ke mě s majitelkou na výcvik než se odstěhovaly do jiného kraje a už tehdy při výcviku projevovala fenka svou “hlavu”. Ani 120km cesta nebyla překážkou pro pomoc v nouzi. Atmosféra v domě kde majitelka bydlela byla na bodu mrazu o to více, že k Albině se pokusil přiblížit před mým příjezdem manžel majitelky vyzbrojen dobrotami a parmskou šunkou, což neustále zdůrazňoval, ale ten svou snahu vzdal ještě před otevřením dveří, když slyšel jak Alby řádí. Dali jsme si všichni kávu, vyptávala jsem se, začali vyprávět, fenka docházela na cvičák s majitelkou, ta se seznámila s holčinou, která právě psa neměla a s Albi si rozuměly. Cvičák, výlety a akce s Veronikou se staly pro Albinku náplní dní. Občas spolu jely na čundr, majitelka to kvitovala, protože byla pracovně příliš vytížena a fence se nemohla věnovat tak, jako Veronika. Když Albi zabřezla – šampionka několika výstav, pomalu aktivity s Veronikou i její navštěvy řídly /taky díky návratu z distanční výuky do školy/. Když se mi podařilo uklidnit situaci v rodině, kde Albi žila a navrhnout řešení, majitelé se uklidnili. Povídali jsme o tom, co s vlastně stalo, jak fenky, které se bojí reagují a proč (otázky proč se bojí si jistě doplníte sami), nakonec jsem zavolala Veronice, poprosila jí o návštěvu.

Veronika dorazila, mladá, plná elánu, příjemná, klidná v projevu, pro Albinku ideální příklad AUTORITY, která se umí postarat o “vše” co taková fenka potřebuje. Majitelka opět propukla v pláč, zčásti proto, že její postavení a uvědomnění si, jak důležitá je vztahu důvera ji posunula na Albině žebříčku červené zóny. Majitelka, která viděla jak fenka reaguje na každou návštěvu se bála, bála se o Albu, Veroniku, manžela, litovala psa, sebe… zkrátka emocionálně velmi vyhrocená situace. Veronika přišla ke dveřím, fenka se pomalu přišourala ke dveřím, slyšela známý hlas, ale ještě nevěřila…nasála přes dveře bez prahu pach své průvodkyně … ozvalo se pištění, skákání na dveře a radost byla oboustranná. Veronika vybavena vodítkem, který měa připnout na obojek, bez problému tuto akci provedla, fenku přidržela a mi pootevřeli dveře. Naskytl se nám úžasný pohled, fenka sedící mezi miminky, Veronika klečící u pelíšku a držíc vodítko, které ani nebylo potřeba. Fena bez problémů nechala pelíšek převléci a Veronice natolik důvěřovala, že nechala mimča pochovat I majitelům… Vše dopadlo dobře, protože Veronika po dobu “mateřské” Albinky mohla bydlet pod jednou střechou s majiteli a vše dopadlo dobře… ALE proč o tom píši, ne vše se dá nahradit, vztah a jeho sílu poznáte právě ve vypjatých chvílích, kdy se pes dostává do “krize” (bojí se, nebo si není jistý) musí mít vedle sebe AUTORITU, která celou situaci ovládá … Navrhla jsem také úpravu, které se obě “holky”, majitelka I Veronika chytly. Veronika bude trénovat majitelku jako trenér a tím Albě opět obnovíme a upravíme vztah k majitelce. PS: Alba pod vedením majitelky a trenérským vedením Veroniky složila první zkoušky 🙂 😀